Život je krátký – žijme ho…

Při východu slunce, nebo když se jen tak zastavím v běhu dne, ale i uprostřed nepříjemných situací si říkám: proč? Zlost. Závist. Pomluvy. Honba za čárkami v kalendáři a věcmi, které jsme včera nepotřebovali a zítra nás neudělají šťastnějšími. Stres, co se tváří jako odpovědnost, a přitom nás jen nutí běžet rychleji po pásu, který nikam nevede. Když si pletu cenu s hodnotou, skončím s plnou skříní a prázdnem v srdci. A často se mi pak vybaví věta, kterou mi v mládí řekl františkán Šebestián: „Každou sekundu jsme blíž věčnosti. A teď zase. A zase.“

Tahle prostá myšlenka mě vrací k podstatnému. Připomene, že ten náš kus času tady na Zemi je omezený — a že by byla škoda ho naplnit věcmi, které nás pomalu rozežírají zevnitř. Skutečné bohatství má totiž „tváře“, které se špatně fotí: zdraví, vztahy, poctivá práce, charakter, čas, radost, učení, klid.

Když to vypadá, že je hůř

Žijeme v časech, kdy se snáze malomyslní. Válka na Ukrajině, násilí v Izraeli a Palestině. A doma v naší zemi po více než pětatřiceti letech zase sílí hlas populistů a komunistů. Je to náročné na nervy i na víru v to dobré. Ale právě možná teď je ten čas, jak ukázat sílu, charakter. Můžeme se nechat pohltit zlobou, mocí, nehodnotami, nebo můžeme vyrůst. Můžeme přidávat nenávist, nebo ji proměňovat v laskavost. Škola má být „dílna lidskosti“. A domov taky.

Jak žít, a nejen přežívat

Zpomalit. Na pár minut denně si sednout do ticha – mých sedm minutek funguje. Zavřít oči, nadechnout se, připomenout si, co je podstatné. Právě v tom tichu se rodí odvaha žít podle svědomí, ne podle toho, co se tváří jako mainstream.

Pohnout tělem. Když je hlava plná, jdu. Chůze spraví víc, než si myslíme. Tráva pod nohama vrací perspektivu, voda v bazénu umí spláchnout zbytečnou zahlcenost.

Číst. Každý den trochu kultivace srdce a myšlení. Čtení je pro mě důležitý návyk – z příběhů v knížkách se rodí hodnoty, správné činy.

Být laskavý raději, než mít náladu pod psa. Když je společnost unavená strachem, laskavost je radikální čin.

Dělat poctivě svoje řemeslo. Mistr se nerodí z tlaku na výkon, ale z tiché věrnosti práci.

Dávat si pozor na pozornost. Potřebuji vědět, co se ve světě děje, ale nepotřebuji do něj spadnout. Zprávy si pustím, ale nenechám si jimi zamořit hlavu. Méně hluku, víc skutečného života, víc hovoru s člověkem než s obrazovkou.

Jaké hory chceme zdolat

Je snadné vyšplhat rychle na vrchol, který není můj – protože na něj leze půlka světa. Jenže výhled tam nahoře je cizí. Chci si dávat pozor, které hory si volím. Když se dívám zpátky, nelituju těch, které byly pomalé, poctivé ale moje. Moře mě tohle učilo často: díváš se na horizont a chápeš, že jsi součástí něčeho většího. Že není kam spěchat a zároveň není proč otálet. Že smysl neroste z hluku, ale z hloubky. A že vlna, které dáš čas, tě ponese. Moře je nejlepší kouč.

Tohle všechno se dá žít i uprostřed Prahy, uprostřed školního roku, uprostřed tabulek a povinností. Nikdo po nás nechce dokonalost. Jen o kousek víc odvahy a lidskosti než včera. O kousek míň hněvu. O kousek víc pozornosti k tomu, co trvá: k lidem vedle nás, k dětem, k práci, která za to stojí, k tichu, ze kterého pramení smysl.

Život je krátký. Nechci ho ničit zlobou, závistí, pomluvami ani stresem, který se převléká za „důležitost“. Nechci zahlcovat dům věcmi, když můžu plnit dny obsahem. Pojďme se jako lidstvo domluvit – aspoň v měřítku, které můžeme sami ovlivnit. Každý den vložme malý vklad do toho, co opravdu tvoří bohatství: zdraví, vztahy, charakter, poctivou práci, čas, radost, učení, klid. Když to udělá škola, rodina, parta přátel, ulice, čtvrť – svět se začne měnit. Možná pomalu, tiše, ale začne.

A když to občas zkazíme? Jsme lidi. Omluvit se, napravit, jít dál. Prostě zas a znovu volit to, co neubližuje. Zítra ráno zase vyjde slunce. A já si znovu připomenu, že mám šanci nepromarnit další den. Ne tím, že stihnu víc, ale tím, že budu víc člověk—abych si ten den opravdu užil. To stačí, protože, jak říkal otec Šebestián: „Zase a zase a zase… jsem blíž věčnosti.“