Každý z nás je malý princ

Každý z nás je malý princ je jméno písničky, kterou jsem napsal pro vystoupení žáků druhé třídy na naší Vánoční slavnosti 2025. Nechtěl jsem jen další číslo do programu. Chtěl jsem s dětmi připravit něco víc, předat zprávu, poselství, možná prosbu či laskavé varování. A tak vznikla tahle písnička:

Každý z nás je malý princ Opatrujte naše dětství Zlých králů je stále víc Tak otevřete lišky tajemství

To hlavní srdce ví Mámo, táto, poslouchej To hlavní srdce ví Co z hvězdy prince zní To hlavní srdce ví Lásku svou mi dej

Když v poušti had zasyčí Nechceme být jak růže sami A když zlo kolem nás křičí Chraň mé uši, tati, mami

To hlavní srdce ví Mámo, táto, poslouchej To hlavní srdce ví Co z hvězdy prince zní To hlavní srdce ví Lásku svou mi dej

Každý z nás je malý princ

„Opatrujte naše dětství.“ Dětství je křehké a dnešní svět kolem našich dětí je tvrdší, než bychom chtěli. V písničce se objevuje „zlých králů je stále víc“. Myslím tím, že sobectví, zlo a nebezpečí mají dnes mnoho podob – někdy jsou hlasité, někdy tiché a někdy se tváří úplně nevinně. Může to být obrazovka, algoritmus, hra, usměvavý člověk, chat, ve kterém dítě potká někoho, koho potkat nemělo.

A pak se ozývá refrén: „To hlavní srdce ví. Mámo, táto, poslouchej.“ Co je důležité, je očím neviditelné, zní tajemství lišky. Tohle je podle mě středem všeho: vztahy. Ne přebytek věcí, ale skuteečné vztahy a dospělí, kteří umí být dětem blízko a opravdově naslouchat.

Liška, růže a had: tři obrazy, které mi dávají smysl i dnes

V písničce jsem použil tři motivy, které se dotýkají dnešního dětství až překvapivě přesně.

Liška – tajemství vztahu

„Otevřete lišky tajemství.“ Tady je: Ochoč si mě, prosím… Známe jen ty věci, které si ochočíme… Správně vidíme jen srdcem… Co je důležité, je očím neviditelné… Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Liška je pro mě symbolem vztahu. Děti nepotřebují ideální svět ani drahé věci. Potřebují pevné pouto, bezpečný domov a dospělého, o kterého se mohou opřít. Někoho, kdo se vrací, drží slovo a rozumí jejich životu, emocím, starostem i radostem a bere je vážně.

Růže – strach ze samoty

„Nechceme být jak růže sami.“ Děti nás potřebují, potřebují naši pozornost, náš čas. Dejme jim je. Možná nejsou samy fyzicky, ale osamělé mohou být i mezi lidmi. Někdy jsme doma všichni a přesto jsme každý ve svém světě osamocený. Dítě si zvykne a o věcech raději nemluví, protože „není čas“.

Had – chvíle, kdy to zasyčí

„Když v poušti had zasyčí…“ Had představuje chvíle, kdy něco „zasyčí“ – kdy něco není v pořádku. Dítě to často neřekne rovnou. Poznáte to spíš nepřímo: změnou nálady, zhoršeným spánkem, výbuchy, stažením se do sebe, odporem ke škole, kroužku nebo konkrétnímu člověku.  A v těch chvílích se z písničky ozývá věta: „Chraň mé uši, tati, mami.“ Nejen uši. I duši.

Kde na děti dnes doléhá nebezpečí – a co s tím můžeme dělat

Nechci strašit, ale nebuďme naivní, nebezpečí je dnes často „blízko“ a rychle dostupné. A my dospělí máme dvě role: chránit a vychovávat.

Reálný svět: ne každý má dobré úmysly

Někteří lidé jsou zlí, nebezpeční. Dítě má právo být chráněné. Učme je. Pomáhá mít jasná pravidla (kde, s kým, jak dlouho, jak se dítě hlásí), domluvený „záchranný plán“ (komu volám, když je mi nepříjemně, co a jak řeknu) a jednoduché věty, které se dítě nebojí použít: „Ne.“ „Nechci.“ „Odcházím.“ „Zavolám mámě/tátovi.“ A hlavně – dejte dítěti jistotu, že když se něco stane, může vám to vždycky říct.

Obsah plný násilí: televize, videa, sítě

Mám pocit, že někdy podceňujeme, co všechno děti vidí, čím živí svoje nitro. A přitom bychom měli opatrovat nejen jejich uši, ale i jejich „oči“. Nabízím jednoduché pravidlo: víc než čas řešit obsah. Někdy je dvacet minut v pohodě. Jindy stačí pět minut něčeho, co dítě „zanese“ do hlavy a pak to v něm dlouho pracuje.

Online hry často nejsou jen hry – jsou to prostředí, kde se komunikuje, navazují vztahy a někdy i manipuluje. Proto mi dává smysl zajímat se o to, co dítě hraje, a mluvit s ním o tom. U menších dětí pomáhá omezit chat a soukromé zprávy (nebo je vypnout), držet se věkových doporučení a nastavit pravidla – třeba že se nehraje v noci „za zavřenými dveřmi“. Zároveň připomínejte dětem jednoduché pravidlo: neposílám fotky, neříkám adresu, školu ani telefon a s cizími lidmi nepřecházím mimo hru do dalších aplikací. A zároveň platí ještě jedna věc: nabízet dětem i jiné formy času – společné čtení, výlety, pohyb, kulturu. Aby obrazovka nebyla jediný svět.

Škola: i špatné vzdělávání je riziko

Škola má být bezpečné místo. A bezpečí není jen to, že se nikdo nepopere. Bezpečí je i to, že pedagog dítě neshazuje, nemanipuluje, neironizuje, nenálepkuje a netrestá chyby ponížením. Varovné signály pro mě jsou sarkasmus, zesměšňování, pohrdání, cynismus, vulgarita nebo mocenská hra místo bezpečného doprovázení. Tady cítím obrovskou zodpovědnost jako ředitel. A zároveň platí: pokud něco cítíte jako rodiče špatně, ozvěte se škole – klidně, věcně a včas.

Vrstevníci

Nebezpečí číhá i od vrstevníků. Je úkolem školy mít jasná pravidla, dobrý dohled, kulturu vztahů a rychlou reakci, když se něco děje – a zároveň je to také úkol rodiny. Ta má dítě učit hranicím, odvaze říct si o pomoc a hlavně tomu, že samo má podporovat bezpečné chování a dodržovat pravidla.

Děti samozřejmě nechceme zabalit v bavlnce, vychovat z nich sněhové vločky. Je velký rozdíl mezi tím, když dítě vedeme ke statečnosti, a tím, když ho vychováme hyperprotektivně či necháme zcela napospas. Důležitá je rovnováha: základní ochranou je láska a čas – skutečná přítomnost dospělých. K tomu ale patří i jasné hranice, protože dítě je potřebuje, a taky praktické dovednosti: co dělat, když mi někdo ubližuje, jak říct „stop“, komu to říct a jak odejít z rizika. A úplně nejvíc věřím jedné věci: že „spolu“ neznamená jen být ve stejné místnosti. „Spolu“ je být doopravdy přítomní.

Chraňme i vnitřní dítě v sobě

Chránit bychom měli také dítě v nás. To malé vnitřní já, které kdysi umělo žasnout, věřit, ptát se, radovat se z maličkostí a také se někdy bát. V dospělosti ho často překryje spěch, povinnosti a hluk světa. A přitom právě tahle tichá část v nás je místem, odkud roste citlivost a opravdovost. Možná i proto nám někdy děti připomínají Malého prince tím, jak se dívají. Jak jsou všímaví k věcem, které nám unikají. Jak rychle poznají, jestli jsme s nimi doopravdy – nebo jen vedle nich. A když se nám podaří na chvíli ztišit svět a vrátit se sami k sobě, otevírá se prostor, kde je bezpečno.

Věřím, že když v sobě chráníme tohle vnitřní dítě – jeho citlivost, čistotu, schopnost radovat se i schopnost plakat – chráníme tím i naše děti. Protože ony vnímají víc, než si myslíme.

Předvánoční tečka

Vánoce jsou pro mě kouzelným obdobím. Jsme citlivější a děti ještě více vnímají, jestli jsme spolu, jestli se vidíme, jestli je doma bezpečno. A tak vám posílám svoji písničku jako tichou prosbu: chraňte děti, naslouchejte si, buďte si nablízku, chraňte dítě v sobě, dávejte lásku a čas. Protože to hlavní srdce ví.

 videoklip zde

v textu jsou použity citace z knihy Malý princ, Antoine de Saint Exupery