Smrt mi dává klid
- Jiří Luka
- před 2 dny
- Minut čtení: 2
Aktualizováno: před 1 dnem
Tento týden jsme měli s kolegyněmi aktivitu, při které jsem si vytáhl otázku: Co ti přináší vnitřní klid? Co ti dává sílu? Nevybavím si ji přesně, ale pamatuju si svou odpověď – protože mě samotného překvapilo, že jsem ji vyslovil nahlas.
Řekl jsem: smrt, vědomí smrti.
Někteří staří myslitelé brali potíže s dechem jako „trénink smrti“. My se dneska dusíme hlavně hlukem okolního světa: povinnostmi, zlem, nároky, očekáváním okolí, hrůzami kolem nás, tlakem být „někým”, vlastním egem…. Tenhle hluk by pro nás podle příkladu stoiků mohl být také mementem mori.
Představa posledního nádechu ve mně ten hluk najednou vypne a vědomí mé konečnosti na tomto světě pro mě dělá najednou věci jasnější. Najednou se ukáže, co je důležité a co je zbytečné. Když si připustím, že můj čas v tomhle těle je omezený, začne se dít něco zvláštně uklidňujícího:
Změkne tvrdost: nemusím všechno vyhrát.
Ztiší se spěch: nemusím být všude a hned.
Zeslábne potřeba uznání: nemusím pořád někomu něco dokazovat.
Uvědomím si, co je v mém životě fakt důležité.
Zvýrazní se hodnoty: mnohem víc mě zajímá, jaký jsem člověk, než co si myslí druzí.
A taky mi dojde jedna jednoduchá věc:
Tenhle život je omezený. A právě proto může být úžasný, smysluplný.
Nežijeme v pohádce. Někdy mě překvapí, kolik tvrdosti a zloby se vejde do lidí. V rodinách. Ve vztazích. Ve společnosti. V práci. V politice, kde člověk místo služby vidí hlavně ego, chaos a hračičkování s mocí. (Jsem šokovanej v tomhle týdnu Macinkou). A někdy je to tak absurdní, že se mi skoro nechce věřit. Spíš mi je smutno.
A právě tady mi ta odevzdanost pomáhá:
„Nezachráním celý svět.
Ale můžu hlídat svůj vnitřní kompas.
Můžu jednat slušně. Můžu být člověkem.
A můžu dělat dobro tam, kde stojím.“
Malý koučovací experiment: dvě minuty pro poslední nádech
Zkuste to. Opravdu jen na chvíli.
Sedněte si. Dva klidné nádechy.
Poděkujte za to, že dýcháte.
A pak si položte otázku:
Co se musí stát mezi dneškem a mým posledním nádechem, abych mohl říct: „Žil jsem dobře“?
Možná to bude:
víc času pro rodinu,
víc cestování,
míň bojů o hlouposti,
víc odvahy říkat pravdu,
víc laskavosti,
víc ticha,
míň dokazování,
víc přítomnosti.
Možná je zvláštní, že klid mi přichází skrze vědomí konce. Připomíná mi, že tenhle život je vzácný, že můžu dělat to, co mi dává smysl, být tím, kým doopravdy jsem, netrápit se nesmysly a být věrný hodnotám lidství.
A jestli jednou přijde poslední nádech…
chtěl bych u něj být s pocitem, že jsem jel tu jízdu dobře, poctivě, smysluplně pro druhé, že se za ni nemusím stydět.
