Zloba jako nechtěný dar

Někdy mě až zabolí, jak moc dokáže ublížit zloba druhých lidí. Chováš se k nim hezky, s respektem, v dobré víře, že máte mezi sebou důvěru – a pak se dozvíš, že tě za zády pomlouvají. Vidíš nenávistné komentáře na sociálních sítích, čteš hejty pod diskusemi, a někdy se to dotkne i přímo tvého života. Stalo se mi to nedávno. V dobré víře jsem požádal kolegyně o pomoc, protože jsem věřil, že vztahy máme férové. S úsměvem pomohli a vypadalo to, že obětavě. A pak jsem slyšel, že právě tohle bylo u některých z nich předmětem pomluv. Byl jsem z toho smutný, naštvaný, možná až vzteklý. Vždycky mě takové věci bolí. Trápí mě zlo kolem nás, mezi dětmi, kolegy…

Jenže čím víc o tom přemítám, tím víc si uvědomuju, že v každé takové situaci by mohl být ukrytý paradoxní dar. Dar, který nechceš, který bolí, ale když se na něj podíváš jinak, ukáže ti cestu.

Jak s takovým nechtěným darem naložit?

Neulpívat.

Nemá smysl neustále se vracet k tomu, co kdo řekl. Energie, kterou bych tím ztrácel, je příliš cenná. Můžu ji použít lépe – pro svoji rodinu, pro školu, pro děti.

Hledat, co se dá zlepšit.

Pomluva může být i pokřiveným obrazem něčeho, co opravdu potřebuje úpravu. Pokud někdo kritizuje, že za problémy může vždy jen vedení, můžeme z toho udělat příležitost nastavit jasnější pravidla, udělat pořádek, rozdělit zodpovědnosti. Bolestná zpráva, ale užitečný impuls.

Chránit vlastní mysl.

Nechci živit hlavu nenávistí druhých lidí. Je to jako jed, který se šíří dál. Proto si budu vědomě dávat „dietu“ od toxických diskusí, hlídat, co do sebe vpouštím. A zároveň se nadále budu snažit vysílat ven to, co chci, aby se vracelo – klid, fér jednání, respekt. Budu dělat dál to, čemu věřím a jak tomu věřím. Laskavě.

Závěr

Zlobu druhých lidí neovlivním. Ale ovlivním, co s ní udělám já.

Můžu se v ní utopit, nebo ji vzít jako varovný signál a přetavit ji v nějaký konkrétní posun.

Vím, že není lehké to takhle brát – vždycky to chvíli bolí. Ale když bolest přejde, můžu to reflektovat, začíná lekce a někdy i jasnější cesta vpřed.

Možná je to vlastně to nejdůležitější: nenechat se odradit.

Jít dál, dělat věci fér a poctivě. A věřit, že dobro, které vysíláme, se nakonec vždycky vrátí.