Včera večer jsem ležel v posteli, vedle mě Terezka, ponořená do své knížky. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy si přeješ, aby se čas zastavil. Aby se ten krásný okamžik nikdy nerozplynul, nikdy neskončil. Přesně jako v písničce Abby „Slipping Through My Fingers“:
„Sometimes I wish that I could freeze the picture
And save it from the funny tricks of time.“
Nedokážu ani popsat, jak moc krásné to bylo. V tom jednom prostém momentu bylo všechno: štěstí, smysl života, hluboký klid a nevyslovitelné tajemství života. Byl to skutečný dar, jak o tom píše Jim Stovall ve své knize Největší dar. Dar přítomnosti, dar blízkosti, dar společně stráveného času.
Byl jsem vděčný, cítil jsem, že přesně TOHLE je život. Že právě TEĎ se děje věčnost. Protože, jak říkám: Přítomnost je věčná.
A pak přišel dnešní večer. Terezka mě volala: „Tatínku, budeme si číst?“
„Jo,“ odpověděl jsem, ale zůstal jsem sedět u počítače. Ano, měl jsem moc práce. A seděl jsem tak dlouho, dokud Terezka neusnula sama, s knížkou vedle sebe. Teď, když na to myslím, svírá se mi hrdlo. Jsem smutný a cítím úzkost. Práce bude vždycky. Ale tyhle okamžiky s ní? Ty se nevrátí.
Znovu mi zní v hlavě text Abby:
„The feeling that I'm losing her forever
And without really entering her world
I'm glad whenever I can share her laughter
That funny little girl…“
Ano, děti nám proklouzávají mezi prsty. Rostou příliš rychle a čas běží nemilosrdně dál. Zítra je jiný den. Zítra si to vynahradím. Budu s ní. Plně přítomný, plně vědomý toho, jak obrovský dar mám. Život se odehrává teď a tady.
Přátelé, žijme přítomností. Buďme tu se svými dětmi. Radujte se z jejich smíchu. Buďme s nimi, dokud o to stojí. Neproseďme ten vzácný čas u obrazovky, protože přítomnost, ta je věčná.
