Velikonoční zastavení: O síle odpuštění

Sedím na terase v sobotu před Květnou nedělí a po náročných dnech si na chvíli dovoluji zastavit. Slyším v hlavě zvuk utichajícího bzučení týdne a v nastalém tichu se mi vybavují slova, která patří k velikonočnímu času – odpuštění, klid, nový začátek.

Velikonoce nejsou jen o pomlázce, zajíčcích a barvení vajíček. Jsou hlubokou připomínkou toho, že velikost člověka se často ukazuje ne v tom, jak dokáže v různých situacích vítězit, ale jak dokáže odpustit. Tichá velikost, která nevolá po pomstě, ale po pochopení. Vždyť i ten, kdo visel na kříži, dokázal říct: “Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.”

Odpuštění není slabost. Je to síla, která nás osvobozuje. Učí nás, že nemusíme být sběrateli křivd a zklamání. Když odpustíme, neříkáme tím, že to, co se stalo, bylo v pořádku. Říkáme tím spíš: “Už mi to nebude brát víc energie.” Odpustit znamená pustit – minulost, bolest, neustálé vracení se k tomu, co už stejně nezměníme.

A je to i moudrost pro každodenní život – ve škole, v rodině, mezi kolegy. Když dokážeme přijmout, že každý jedná podle svých zkušeností, emocí, strachů, začneme svět vidět jinak. Moudřejší, klidnější, silnější. Třeba to, co nám někdo udělal, nebylo myšleno vůči nám. Možná to bylo o něm.

A tak tu nabízím několik myšlenek k velikonočnímu rozjímání:

• Odpustit neznamená omlouvat, ale pochopit a pustit. Je to jako položit těžký kámen, který jsme dlouho nesli, a rozhodnout se jít dál lehčí.

  
  

• Odpovědí na křivdu nemusí být slova, ale zklidnění, pochopení a vnitřní růst.

  Někdy je nejlepší odpovědí ticho. Ne to ticho, co dusí, ale to, které uzdravuje. Když se nezasekneme ve zlosti, můžeme proměnit bolest v moudrost a udělat z ní půdu pro něco nového, hlubšího.

  
  

• Co je moje, to mi nikdo nevezme. Co mi nebylo dáno, asi ani nebylo určeno pro mě. Každý z nás má svou vlastní cestu – a moudré je nechat jiné jít tou jejich, aniž bychom potřebovali rozumět všemu, co dělají. Co k tobě patří, si tě najde. A co tě minulo, možná nebylo určeno právě pro tebe. Odpustit v tomhle smyslu tak znamená přijmout, že vše je tak, jak má být, ne všechno musím chápat a že některé věci se dějí mimo můj vliv – a přesto mohou být nakonec k mému dobru. Možná mi někdo zavřel dveře – a tím mě nasměroval k jiným, lepším. Možná mě někdo pomlouval – a já jsem díky tomu víc poznal, kdo jsem. Možná mě někdo odstrčil – a já se naučil stát víc na vlastních nohách.

  Důvěřuju, že život mi kryje záda, stojí na mé straně a ví, co dělá. V tom je síla odpuštění, projev důvěry k životu, k Bohu. Nechat lidi jít svou cestou, dělat, co je v našich silách, a věřit, že to, co se v našem životě objeví, přichází pro naše dobro. Tak můžeme žít svůj život s lehkostí, bez zbytečných břemen, s hlavou i srdcem otevřeným tomu, co přijde.

• A nakonec – život je příliš krátký na to, abychom ho trávili ve stínu zloby.

  Za sto let tu nebude nikdo z nás. Tahle jednoduchá pravda dává všemu perspektivu. To, co dnes vypadá jako veliké zranění, se jednou ukáže být jen malou epizodou. A místo toho, abychom v sobě dusili zlobu, můžeme se nadechnout, usmát se a jít dál – s klidem, který dává smysl.

  
  

Velikonoce jsou o naději. Ne proto, že všechno je růžové a snadné. Ale protože nám připomínají, že i po bolesti může přijít světlo. A že klid v duši, který si dovolíme prožít, může být tím největším vítězstvím.

Přeju vám všem pokojné, lidské a hluboké Velikonoce. Ať si každý z nás najde svůj tichý okamžik, kde uslyší to nejdůležitější.

„Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ žalm 95

---

Jestli chcete, můžete si po přečtení dát meditaci.

Pusťme, co nás tíží

Najděte si klidné místo. Pusťte si příjemnou hudbu – třeba Nuvole Bianche od Ludovica Einaudi anebo album Sanctuary 2 od George Skaroulise (to rádi posloucháme s Terezkou před spaním).

Dovolte si chvíli jen být.

Představte si člověka, který vám někdy ublížil. Možná v dětství, v dospělosti, doma, ve škole, v práci. Nahlas nebo v duchu řekněte: „Odpouštím ti.“ Ne proto, že to, co se stalo, bylo v pořádku – ale protože už nechci nést tíhu, která mě brzdí.

Pak si vybavte všechny křivdy, bolesti, zklamání. Nemoci, nepochopení, slova, která bolela. Všechno, co vás kdy zasáhlo.

A teď si představte, jak to pomalu odchází. Jako by to z vás někdo jemně sundal. Něco těžkého, co už nemusíte nést.

S každým výdechem to pouštíte. Opouštíte to. Odpouštíte. Osvobozujete se.

Zavřete oči. Zůstaňte chvíli v tichu. Až budete chtít, otevřete oči…a vykročte do nového dne o něco lehčí.