Když normální není normální

aneb K čemu vlastně vychováváme naše děti?

Co bylo ve škole?

Dobrý.

Poslouchal jsi?

Jo. 

Když je dítě „hodné“, jsme spokojeni. Když dělá, co se mu řekne, chválíme ho. Když se neptá, nezpochybňuje, nevymyká se, říkáme, že je „normální“.

Ale co to vlastně znamená – být normální?

Je to dítě, které se naučilo nevyčnívat. Dospělý, který dělá, co se po něm chce. Volič, který neklade otázky. Zaměstnanec, který nepřemýšlí nad smyslem své práce. Člověk, který žije podle očekávání jiných, ne podle svého vnitřního kompasu.

A pokud je tohle „normální“, pak se ptám:

Opravdu k tomu chceme naše děti vychovávat?

Mýtus normálnosti

Gábor Maté, lékař a spisovatel, upozorňuje, že mýtus normálnosti je nebezpečný klam. Věříme, že to, co je běžné, je také správné. Ale co když většina lidí ve společnosti žije ve stresu, úzkosti, chronickém napětí nebo odpojení od sebe sama – a my tomu říkáme normální?

„Nemůžeme uzdravit žádný problém, dokud se nezeptáme: Proč se to děje? Ne co s tím udělat, ale proč to vůbec vzniklo.“— Gábor Maté

Učitelé se ptají: Jak zklidnit třídu? Místo: Proč je ta třída neklidná?

Rodiče se ptají: Co dělat, když dítě zlobí? Místo: Proč dítě volá o pozornost?

Ve světě, kde se více řeší výkon než vztahy, kdy emocionální i fyzická nedostupnost dospělých je tak běžná, že ji společnost přestala vnímat jako problém, naopak ji přijala jako „normální součást života“, kdy rodiče pracují od rána do večera, děti tráví více času v družinách, kroužcích, u obrazovek, kdy učitelé jsou přetížení a nemají prostor na vztahy s dětmi, kdy obyčejná lidská blízkost byla nahrazena výchovným řízením a kontrolou a říkáme: „Tak to prostě je, život je rychlý, děti si zvyknou,“ kde se léčí symptomy, ale ne příčina – tam je potřeba se ptát:

Nejsme nemocní tím, co považujeme za normální?

Výchova k poslušnosti, nebo ke svobodě?

A tak se zamýšlím: Vychováváme děti tak, aby byly autentické – nebo tak, aby byly přizpůsobivé, normální?

• Mají mít odvahu stát si za svým názorem – nebo se naučily držet se zpátky?

• Mají objevovat svět – nebo se naučit, že „hlavně ať nejsou moc živé“?

• Mají mít vnitřní kompas – nebo vnější kontrolu?

Co děti opravdu potřebují?

Dítě nepotřebuje být dokonalé. Nepotřebuje odměny za poslušnost. Ani nepotřebuje známky, které dokazují jeho hodnotu.

Dítě potřebuje:

• Bezpečí – že je přijímáno takové, jaké je.

• Blízkost – skutečné vztahy, ne náhražky.

• Prostor – pro zkoumání, pro chyby, pro růst.

• Autenticitu dospělých – učitele a rodiče, kteří jsou sami sebou, a tím inspirují ostatní.

A právě proto nemůžeme mluvit o výchově bez toho, aniž bychom mluvili o nás – dospělých.

Kam nás to vede jako školu?

Jako ředitel školy si kladu tuto otázku stále znovu:

Vychováváme děti pro svět, který je „normální“ — nebo pro svět, který může být lepším místem k životu?

Naše škola se snaží být místem, kde:

• Neučíme jen fakta, ale učíme být člověkem.

• Není důležité být „hodný“, ale být pravdivý.

• Nechceme děti, které umějí „fungovat“, ale které umějí žít.

V tomhle smyslu je pro mě silnou inspirací Jan Ámos Komenský, který chtěl školu jako „dílnu lidskosti“. A všichni ti neznámí hrdinové – učitelé i rodiče – kteří dětem nastavují hranice s láskou a jsou jim nablízku.

Výzva: Odvaha nebýt normální

Přál bych si, abychom se jako rodiče i učitelé nebáli jednoho – být nenormální v nejlepším slova smyslu:

• Mluvit s dětmi o věcech, které se třeba „neříkají“.

• Přiznat, že i my někdy nevíme, tápeme, hledáme.

• Být přítomní, i když máme málo času.

• Odmítnout systém, který chce děti „spravit“, místo aby jim pomohl rozkvést.

Protože pokud chceme, aby z dětí vyrostli svobodní a zdraví lidé, musíme jim dovolit být tím, kým opravdu jsou. Nechtít po nich, aby zapadli do nějaké škatulky „normálnosti“, ale podporovat je, aby objevovali vlastní cestu, rozvíjeli to své, a tak dali světu něco jedinečného.

Místo abychom je rovnali do řad, měli bychom jim otevírat dveře k poznání a k lidskosti. Tak to chápal i Jan Ámos Komenský, když ve své Cestě světla psal: „Všichni lidé mají být vedeni ke světlu.“ Věřil, že vzdělání přináší osvícení, a že škola má být místem, kde je pravda přístupná každému.

Myšlenka místo závěru

Možná je načase přestat slepě směřovat děti k tomu, co se zvenčí tváří jako „normální“, ale pojďme společně s nimi hledat cestu k tomu, co je opravdové. Děkuju, že o tom přemýšlíte.