Běž svůj vlastní závod

Tento víkend jsme s Verčou koukali na další díl Black Mirror. Jmenoval se Pád střemhlav. Na první pohled sci-fi, ale ve skutečnosti to bylo až děsivě realistický. V tom světě si lidé dávají lajky za každý úsměv, každé slovo, každý příspěvek. A podle počtu lajků se určuje jejich hodnota, postavení, možnosti. Když máš vysoké skóre, máš výsady. Když klesneš, jsi vyloučený, neviditelný.

Dívka, hlavní postava, dělá všechno pro to, aby zapůsobila. Umělý smích, falešná přátelství, pózy, filtry – a přesto se jí vše vymkne z rukou. Klesá na dno. A paradoxně právě tam – když ztratí přístup ke všemu „hodnocenému“ – začíná být skutečně svobodná. Konečně si může dovolit být sama sebou. Bylo to drsné, no jo, ale vždyť my v tomhle světě vlastně už žijeme. Jen se to ještě neškáluje oficiálním číslem na displeji, který se promítá hned vedle nás.

A co víc – přistihl jsem se, že i já se občas porovnávám. Kolik lidí si přečetlo můj blog? Kolika se líbil? Je to jedno. Píšu je vlastně hlavně pro sebe a když už někoho osloví, jsem rád. Na lajcích nezáleží. Anebo se porovnávám s jinými školami, s jinými řediteli, s tím, kde bych možná „měl být“. A pak si uvědomím:

Je to jedno! Nejsi pozadu. Nechybí ti vůbec nic. Běž svůj vlastní závod.

Každý z nás běží jinou trať. Jiným tempem. Jiným směrem. Ale to, že někdo jiný právě slaví své vítězství, neznamená, že já jsem selhal. Jen jsme na jiném úseku cesty. A někdy i to, co se zdá jako „pozadu“, je vlastně cestou k výhře.

Vím, že srovnávání je lidské. Mozek je na to částečně nastavený. Ale já nechci, aby mi řídil život. A tak si do něj dávám malé kotvy, které mě drží u pravdy.

Ráno začínám v tichu. Protáhnu se. Nadechnu. A řeknu si: „Jsem přesně tam, kde mám být. Důvěřuju své cestě.“ Představím si, jak stojím sám na své hoře. Klidný. Ukotvený. Bez potřeby závodit.

Během dne, když přijde únava, si dávám svých 7 minutek. Zavřu dveře kanceláře, pustím si hudbu, lehnu si, nastavím budík. Je to malý návrat k sobě. Krátká, ale funkční připomínka, že život není o výkonu, ale o vědomém bytí.

Večer si zapisuju momenty, které mi v daném dni přinesly radost. Třeba:

Když jsem vnímal východ slunce.

Když jsem naslouchal kolegovi, který měl těžký den.

Když jsem podpořil žáka, který to potřeboval.

Když jsem Terezku objal jen tak, bez důvodu.

Tyhle malé rituály mě drží při zemi. Učí mě nelovit „lajky“, ale hledat hloubku. Ne běžet cizí závod, ale jít svou cestou.

Náš svět nepotřebuje další „vyleštěné verze člověka“, které byly výsledkem lajkování v Pádu střemhlav. Potřebuje skutečné lidi. Ty, co se nebojí jít proti proudu a být sami sebou. Možná to není cesta k vysokému skóre, možná začíná pádem střemhlav, ale je to cesta ke svobodě, radosti a naplnění.

A možná právě takovou školu chci tvořit. Místo, kde se děti nemusí srovnávat. Kde se nehodnotí podle vnějšího dojmu. Kde se učíme být lidmi – pravdivými, zranitelnými, jedinečnými.

Běžme svůj vlastní závod...

P.S. Sérii Black Mirror na Netflixu doporučuju. Všechny díly, které jsme zatím viděli, nás vedly k zamyšlení.