Být součástí davu, ale neztratit sebe

Myšlenky z fotbalového zápasu Slavie

Byl to fajn večer. Slavia porazila Ostravu 3:0, titul je doma, stadion bouří radostí. My s Terezkou jsme byli u toho – slavili jsme, tleskali, fandili. Bylo to velkolepé. Ale byl to i večer, kdy jsem si znovu uvědomil, jakou má dav sílu. A jak moc dokáže být silný, ale i nebezpečný.

Hned po závěrečném hvizdu rozhodčího měla začít očekávaná děkovačka. Moderátor opakovaně vyzýval lidi, aby neběželi na hřiště, aby zůstali na svých místech. Chvilku to vypadalo, že to zvládnou. Ale pak se to stalo – pár lidí se rozeběhlo, a jako by to byla jiskra do sudu s benzínem, spustila se lavina. Najednou už běželi skoro všichni. Tedy my s Terezkou jsme neběželi – a samozřejmě nejen my. Ale ten pocit, že „běží celý stadion“, byl silný. A to je ten moment, kdy si uvědomíš, jak moc dokáže být dav nebezpečný.

Dav umí být dobrý – může propojovat, dávat pocit sounáležitosti, radosti, euforie. Ale dav umí být i slepý, nekontrolovatelný, někdy až brutální. Stačí, aby pár lidí ztratilo zábrany, a najednou se z oslavy může stát ohrožení pro ostatní. A to není jen o fotbale – to platí pro jakoukoliv situaci, kde se sejde hodně lidí. Demonstrace, koncerty, oslavy, protesty. Všude tam, kde síla skupiny dokáže být fascinující, ale i nebezpečná.

A tak si říkám – jak tohle naučit naše děti? Jak učit Terezku, že je dobré být součástí komunity, ale zároveň je důležité neztratit sebe? Jak ji naučit, že někdy je v pořádku jít s davem, slavit, radovat se – a jindy je potřeba stát stranou a říct: „Tohle není správné, touhle cestou nejdu.“

Není to jednoduché. Nejde o to, že bychom měli dětem zakazovat emoce, radost. Euforie k životu patří, ale jde o to, aby uměly přemýšlet: Proč dělám to, co dělám? Je to opravdu moje volba, nebo jen následuju ostatní, protože běží všichni? A taky aby si uměly říct: „Když tohle udělám, je to bezpečné pro mě i pro ostatní?“

Protože být součástí komunity je důležité – dává to smysl, pocit sounáležitosti, přátelství. Ale ještě důležitější je neztratit svou vlastní hlavu. Neztratit schopnost vidět, kdy je radost společná – a kdy už se to láme do chaosu, kde jde o zdraví, bezpečí, někdy i život.

A tak, když teď vzpomínám na tu fotbalovou euforii, říkám si: Pojďme učit děti nejen fandit, ale i přemýšlet. Nejen jásat s davem, ale i zůstat stát, když je to potřeba. Protože svoboda nezačíná tam, kde běžíš s ostatními – ale tam, kde se umíš zastavit a říct: „Tohle jsem já. A tohle už ne.“