František: papež odvahy, pravdy a milosrdenství

Na Velikonoční pondělí jsme se dozvěděli, že papež František odešel z tohoto světa. Je zvláštní, že teprve optikou smrti se naše vnímání posune a umožní nám zahlédnout něco, co jsme dříve neviděli. Více než kdy jindy si uvědomíme, kým člověk skutečně byl a co do našeho světa přinesl. Vidíme podle mě pravdivěji. Škoda, že to neumíme, když tu daného člověka máme. To jsme kritičtí, snadno soudíme, pomlouváme, hádáme se…

V těchto dnech jsem si vybavil osobní vzpomínku na svatého Jana Pavla II. Při jeho druhé návštěvě v Praze jsem měl tu čest stát přímo pod schody letadla a být prvním člověkem, který ho tehdy v naší zemi osobně přivítal. V tu chvíli jsem si výjimečnost toho okamžiku ani neuvědomoval, ale teď vím, že jsem se tehdy dotkl nejen skutečného světce, ale především člověka pokory a služby. Kolik takových jedinečných okamžiků a setkání denně prožíváme a jejich vzácnost si neuvědomujeme. Není asi ani náhodou, jak zmínil ve své promluvě i Tomáš Halík, že právě dva papežové našeho věku – Jan Pavel II. a nyní i František – odešli z tohoto světa během velikonočního týdne. Týdne, který není jen oslavou života, ale i hlubokým připomenutím naděje, že smrt není definitivní konec.

Když přemýšlím nad Františkem, vybavuje se mi slovo odvaha. Odvaha být skutečný. Odvaha říkat pravdu i tehdy, kdy by bylo pohodlnější mlčet. Jeho služba nebyla o tom, aby se líbil všem. Vždyť se mnohým ani nelíbil. Přesto se nebál a byl věrný – Kristu, lidem, pravdě. To je pro mě v dnešním světě obzvlášť silné poselství nejen v mé roli ředitele. V dnešním světě je snadné druhé posuzovat. Ano, každý člověk chybuje – a ten, kdo je víc vidět, ten je i víc souzen, více rozebírán, více pomlouván. Je to asi bohužel lidské – ale není to pravdivé.

Ve své vlastní práci, ve vedení školy i v osobním životě si stále silněji uvědomuji, jak důležité je stát na straně pravdy. Nepodlehnout pohodlné korektnosti, populismu, nehrát hru, ve které se místo opravdovosti hledá všeobecné přijetí. Cítím, jak zásadní je vést nejen slovy, ale konkrétními činy. Ne papírovými plány, ale skutky každodenního života – v tom, jak se chováme, jak sloužíme, jak dokážeme být k sobě i k druhým pravdiví.

Zároveň si uvědomuji, jak důležitá je rovnováha mezi pravdou a milosrdenstvím. Pravda bez milosrdenství se stává tvrdou a nelidskou. Papež František měl milosrdenství jako své erbovní heslo – a ukazoval, že je třeba spojit pravdivost s pochopením, empatií a hledáním cest k druhým. V naší škole máme vizi "škola pro úspěch každého žáka". Pro mě to platí ještě šířeji – škola pro úspěch každého žáka, zaměstnance, rodiče – zkrátka každého, kdo k nám patří. Je důležité vnímat žáky s jejich různými příběhy, specifickými potřebami, učitele s jejich osobními životními cestami, rodiče, kteří někdy prostě nevědí, jak nejlépe podpořit své děti. Soucit a pochopení ale nesmí znamenat bezbřehou shovívavost. Pravda musí zůstat pevná a milosrdná zároveň, aby náš život měl směr a smysl.

A v tom vidím také sílu a inspiraci papeže Františka. Svým životem nás neučil uzavírat se do bezpečí vlastních jistot, ale vycházet ven – tam, kde lidé trpí, kde jsou přehlíženi, kde je třeba být. František nám ukazoval, že změna není otázkou vnějších struktur, ale toho, jak skutečně žijeme. Nejde o to, co říkáme, ale jak skutečně žijeme, jak milujeme. Ne o to, kolik pravidel naplníme, ale kolik lidskosti, odvahy a milosrdenství dokážeme vnášet do světa.

Nechci být tím, kdo si chrání své místo a pohodlí a mlčí tam, kde je třeba mluvit.

Nechci být tím, kdo jen sleduje běh světa a přizpůsobuje se.

Chci být tím, kdo se snaží žít pravdu – i tehdy, kdy to není populární.

Chci být tím, kdo má odvahu vycházet ven, překračovat strach a stavět mosty tam, kde jiní staví zdi.

Odkaz papeže Františka je pro mě výzvou k opravdovému životu.

PAX ET BONUM.