Emoce nejsou aplikace

Každý večer sedíme na táboře u ohně. Zpíváme. Zakončujeme den. Seděl jsem ještě chvíli, když děti odešly od ohně do svých pokojů, díval se do dohasínajících uhlíků, cítil typickou vůni dýmu a vnímal ticho. Nechával jsem v sobě doznít atmosféru společného večera.

Byli jsme spolu. Opravdově. Dnes jsme měli chvilku, kdy jsme jen mlčeli a naslouchali praskajícímu ohni. A když jsem se zeptal, jestli chtějí děti něco říct, Tomáš a David odpověděli:

„Počkej ještě chvilku… chceme ještě poslouchat.“ „Mohli bychom takhle poslouchat každý den?“

A já v té chvíli cítil, že někde hluboko uvnitř děti vědí, po čem opravdu touží.

Emoce nejsou tlačítko, které otevřeš

Ze svých každodenních pedagogických zkušeností vím, že dnešní děti si často nevědí rady se svými emocemi.

Neví, co dělat, když cítí smutek, vztek, úzkost, osamění.

Neví, jak s tím být, jak to sdílet, jak to unést.

Často to raději přehluší.

Zaplavením virtuálním světem. Displejem. Swipováním. Hlukem.

Emoce ale nefungují jako aplikace.

Nejde je zapnout, vypnout, zavřít, utlumit.

Emoce chtějí být přijaty, prožity, pochopeny, sdíleny…

A právě to dnešním dětem často chybí – protože v digitálním světě prožívání nefunguje.

Nuda? Nuda!

Na táboře máme program promyšlený tak, aby si každý táborník našel to své. Provází nás vždy nějaké postavy, tvoříme příběhy – letos zachraňujeme Pandoru. Jsme stále s dětmi. Jsme dětmi.

A přesto vnímám, že některým dětem trvá, než přepnou z módu digitálního odpojení od sebe sama do tichého napojení na přírodu, druhé lidi a vlastní prožívání.

„To je nuda,“ slýchám občas.

Co za tím může být?

Možná jsou zvyklé na svět, kde emoce nahrazuje smajlík,

kde je někdo pořád baví, na kulturu pasivní zábavy – rychlé, barevné, předžvýkané.

Na svět, kde je vztah nahrazen schováváním se za filtry a anonymní reakce.

A přitom právě „nudné“ chvíle mohou být prostorem na cestu zpátky k sobě – k nadechnutí, vydechnutí, k zastavení.

Věřím, že když dětem nabídneme čas naplněný smyslem a prožitkem,

může i nuda být výchozím bodem.

Místem, kde začíná pochopení vlastních emocí.

Zpátky k sobě

Na táboře jsou děti bez mobilů.

Ani my dospělí je nepoužíváme, pokud to není nezbytně nutné.

A co se děje?

Děti roztávají.

Baví se. Začínají jim zářit oči.

Začínají si hrát, blbnout, tvořit, svěřovat se.

Stačí dotek přírody. Dotek ticha. Dotek naslouchání. Dotek druhého člověka.

A pomalu se vrací zpět k sobě.

A já věřím, že v hloubi srdce vědí, co je správné.

V hloubi duše tuší, po čem doopravdy touží.

Jen potřebují prostor, kde si to můžou znovu uvědomit.

Výzva pro rodiče

Možná by i letošní prázdniny mohly být jiné.

Zkuste více společného času. Více ticha. Méně obrazovek.

Dopřejte dětem:

• jízdu na kole,

• koupání v rybníce,

• čtení pod stromem,

• malování na lavičce,

• deskovky v kuchyni,

• bloudění v lese,

• nudu, kde mohou najít sebe sama.…a hlavně nechte je prožít, co to znamená žít.

Rozdmýchejme ten oheň znovu

Děti dnes často mají vše, co si mohou přát. Ale často ztrácejí sebe.

Ztrácejí vztah k sobě, ke svým emocím, k přírodě, ostatním lidem.

A tak jsem seděl u dohasínajícího ohně, vděčný za ticho, praskání dřeva a slyšitelné švitoření dětí z penzionu.

Za to dětské „Počkej ještě chvilku…“.

Za tu chvíli, kdy byli jenom tady. A spolu.

Jeden z našich vedoucích Marťan – žák z mojí první třídy – mi řekl:

„Před třiceti lety jsme to měli jinak. Víc jsme si hráli, byli jsme zapálení. Mohl jsi nám věřit. Dokázali jsme si ten čas víc užít...“

A měl pravdu.

Tak jim ten čas zkusme společně dát, rozdmýchat v nich oheň nadšení a otevřít prostor pro porozumění sobě a svým emocím.

Toho dosáhneme, jen když k nim najdeme cestu, porozumění.

Závěr

Jdu spát. Oheň dohasíná.

Ale něco v nás, doufám, hoří dál.