KONTAKT

© 2018 by Jiří Luka. Proudly created with Wix.com

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

Tel: +420 725 246 206

kouc@jiriluka.cz

Zlatý Ámos je ocenění, které je udělováno od roku 1993 nejoblíbenějšímu učiteli České republiky. Podrobnosti k anketě si můžete přečíst zde. V roce 2004 jsem získal titul Zlatý Ámos ČR, Zlatý Ámos dětské poroty a Zlatý Ámos Microsoft. Ocenění mě moc potěšilo, vnímal jsem ho jako motivaci do další práce a byl jsem vděčný svým druhákům, že mě nominovali a celé si to se mnou užili. Nicméně jsem si byl vědom toho, že výborných učitelů je hodně, že vyhrát mohl kdokoli z nich, a že jsem tak pouze reprezentantem všech oblíbených učitelů.

Vzpomínky na Ámose

Do ankety Zlatý Ámos mě přihlásily děti ze školy. Bylo příjemné sledovat o přestávkách jejich cvrkot, jak běhají po chodbách školy a získávají autogramy potřebné pro přihlášku. Když jsem se zúčastnil semifinále na MŠMT v Praze, netušil jsem, že bych mohl postoupit do finále.

 

Dál už nechám doznívat vzpomínky, které jsem zaznamenal bezprostředně po oněch březnových dnech roku 2004.
 

S určitými - nepopsatelnými - obavami se blížily ony dny, kdy jsem se měl zúčastnit finálového klání Ámosů. Rozumově jsem sice věděl, že "o nic" nejde, ale přesto se s blížícím finále tréma zvětšovala. Byla podporována především ujišťováním mého okolí, že určitě vyhraju... Odpovídal jsem tak nejasně...

Ve čtvrtek 25.3. jsme měli sraz s ostatními v hotelu v Dlouhé ulici. Přišel jsem jako první. Když dorazili ostatní Ámosové, tréma ze mě pomalu začala opadat. Slávek Hrzal (ředitel ankety z Dětské tiskové agentury) nás informoval o tom, co nás v nejbližších dnech čeká. Jarka ze Zlína nás chtěla před chladným počasím ochránit vlastnoručně pálenou hruškovicí. Ale já na ten alkohol moc nejsem... Zdálo se mi, že na mě ostatní koukali tak trochu divně, ale věřte mi - jsem normální, jenom mi to nechutná :o)

Naše kroky nejprve směřovaly na Staroměstskou radnici. Po přivítání radním panem Janem Slezákem jsme absolvovali prohlídku prostor radnice.

Dost jsem se těšil na koncert do Národního divadla. Měli jsme rezervované místo do první řady doprostřed, což se nám nestává často. Před měsícem jsme v ND seděli úplně nahoře v poslední řadě na druhé galerii a za několik dnů takový posun:o). Koncert se nám moc líbil, mistr Dvorský pěl opravdu famózně.

Po skončení šli všichni Ámosové společně s organizátory na večeři do slovenské restaurace Tatry, kde jsme dostali krásné figurky. Moc mi nesedla cimbálovka, která doprovázela konzumaci plátku masa s brambory. Kolem jedenácté mě začala bolet hlava a to jsme měli teprve všechno před sebou.

 

Moc klidně jsem nespal, stále jsem promýšlel, jak zajistit mikrofony, aby rozhlas zachytil to podstatné. V pátek ráno jsem šel jako obvykle do školy, s dětmi jsme si zazpívali třídní hymnu a zůstávající děti jsem rozdělil do sousedních tříd. S účinkujícími a rekvizitami jsme vyrazili směr Kongresové centrum.

Celé dopoledne mě provázela nervozita, neboť se stále jen čekalo. Moje druháky to už nebavilo a tak jsme si občas hráli slovní hry. Zkouška mých vystoupení trvala jen krátce -  v noci jsem to s mikrofony vymyslel vskutku dobře:o). Asi hodinu před finále dorazila Martina s Ondrou. Ondrášek měl píšťalku; říkal, že mi bude fandit a když vyhraju, tak bude dělat kotrmelce. Jeho pohodička mě uklidňovala:o).

Těsně před začátkem finále jsem šel všem kolegům Ámosům podat ruku a popřát jim, ať si zlomí vaz. Myslím, že volné disciplíny mi vyšly tak, jak jsem si představoval. Jen s tou otázkou o první puse mě organizátoři dostali, fakt si to nepamatuju.

 

Před vyhlášením výsledků jsem si byl vědom toho, že může vyhrát kdokoliv z nás a vždy by to byla spravedlivá volba. Poté, co mě vyhlásili jako Dětského Ámose, mi problesklo hlavou, že to je to nejvíc, co můžu dostat. Měl jsem velikou radost! Byla by velká náhoda, kdyby i dospělácká porota vybrala mě. Naklonil jsem se k holkám Ámoskám a ptal jsem se jich, kde to vlastně teď jsme? Na Zlatém slavíkovi??? Tenhle můj žertík přeskočil zřejmě i do myšlenek doktora Cimického, když prohlásil že "Zlatým slavíkem se stává..." Všichni se smáli. Vzal to pak rychleji a už jsem slyšel radostné hurá v sále! Za chvíli mi byla na hlavu nasazena koruna, dostal jsem žezlo a byl jsem směrován ke královskému trůnu. Novináři se ptali, kamery jely, seběhli se ke mně moji druháci, jejich rodiče, moji bývalí žáci už z druhého stupně i moji první žáci, co jsou letos už plnoletý... Všichni mi gratulovali a radovali se spolu se mnou... Díky všem - dětem, rodičům, .......... Byla to pro mě hezká chvíle. Hodně mě potěšilo, když mi chodili gratulovat ostatní Ámosové a jejich děcka. Jeden z nich mi dokonce tajně prozradil, že mi fandil. Byla to pro mě ukázka toho, že v této soutěži nešlo o rivalitu, ale o vyzdvižení našeho učitelského povolání. Přeju si, aby byl pro žáky právě ten jejich kantor vždycky tím nejlepším. 

 

Po krátkém občerstvení a neustálém fotografování (už mi dokonce přestalo vadit) jsme jeli domů, kde jsme ještě trochu oslavovali s přáteli.

Probuzení do soboty po slavném finále bylo velmi příjemné. Oddechl jsem si, všechno bylo za mnou a tak mi ani nevadilo, když mě už v šest hodin ráno probudil Ondra slovy: "Tatínku, jsi Zlatý Ámos!"

V jedenáct hodin jsme byli v rámci programu na prohlídce Obecního domu. S prázdnými žaludky jsme se pak přesunuli do Muzea voskových figurín u Karlova mostu. Potkal jsem se tam přímo s Janem Ámosem. Ani se nezlobil, když jsem se s ním vyfotil.

 

Na Kantorský bál jsem se těšil už dlouho před finále, protože s Martinou moc rádi tancujeme - dokonce jsme se poznali v tanečních. Brzo po sedmé hodině zaznělo Gaudeamus igitur a paní ministryně mi nemilosrdně narazila na hlavu korunu, žezlem mě pasovala Zlatým Ámosem a předala šerpu. Za chvíli jsem měl šerpy tři - navíc ještě jako Dětský Ámos a Ámos Microsoftu.

Následovalo sólo s paní ministryní, kapela zahrála waltz a my jsme - raz, dva, tři, raz, dva, tři - začali s výukou tance. Moje žákyně byla velmi učenlivá a v druhé půlce skladby již tanec skvěle zvládala. Pochválila mě, že jsem jí dobře metodicky vedl. Musím se přiznat, že jsem si s ní velmi hezky pohovořil.

Pak začal kolotoč rozhovorů a fotografování. Snažil jsem se provést přítomné kolegyňky ámosky i kolegyně ze školy, ale nestíhal jsem... Tak se omlouvám, jestli to vypadalo, že jsem na někoho zapomněl. Kdepak nezapomněl...

Na setkání se sponzory jsem si moc pěkně popovídal se svým předchůdcem v ámosovské funkci, profesorem Liborem Sládkem. Pak jsem si chtěl konečně něco zakousnout, ale ještě jsem se musel fotit s...., pak ještě s.... a pak rozhovor a pak už bylo všechno snědeno.

Ostatní kolegové ámosové si pohromadě něco povídali u stolu, Míša mávla rukou, všichni se ke mně seběhli a dali mi jedenáctinásobného hobla. Další důkaz fajn atmosféry mezi námi.

Následovalo vyhlášení Ámose - sympaťáka, o kterém rozhodovali návštěvníci plesu hlasováním podle fotek. Vyhrála Jarka Mullerová ze Zlína. Rád jsem jí dovedl na pódium.

Možná jsme přítomné překvapili, když se ozvaly zvuky kankánu a naše šestice (Petr s pochroumanou nohou byl již doma) neohroženě vtrhla na parket a předvedla narychlo secvičenou kreaci ukončenou hromadným pádem.

Po tanečním orchestru ještě vystoupili Josef Zíma, Pavlína Filipovská, Dalibor Janda a Rolling Stones Revival Band Prague.

Z plesu jsme odcházeli úplně poslední, i šatnářky už byly pryč.

Uléhal jsem okradený o jednu hodinu, unavený, vyčerpaný, ale bohatší o krásné zážitky těchto dnů.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now